Tato práce si klade za cíl představit téma nejistoty citové vazby jako jeden z prediktorů užívání návykových látek ve vývojovém období dospělosti a okomentovat jej pomocí několika empirických studií. V první části práce pro pochopení tématu popíšu teorii konceptu citové vazby, v části druhé se zaměřím na samotný vztah mezi nejistým typem citové vazby a užíváním návykových látek v dospělosti (v této práci od 19. roku života).
Koncept citové vazby
Autorem teorie konceptu citové vazby (attachmentu) je John Bowlby (2010), který poukázal na vliv raných rodinných vztahů na vývoj osobnosti dítěte. Citovou vazbu definuje jako „trvalé emoční pouto, charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu“ (cit. dle Kulísek, 2000). Jedním z faktorů definujících citovou vazbu je tedy udržování blízkosti s vazbovou osobou a s tím související vznik separační úzkosti v případě odloučení se. Preferovanou osobou bývá nejčastěji matka dítěte, ale primárním vztahovým jedincem může být dítěti i jiná pečující osoba (Brisch, 2011). Hlavním aspektem citového pouta je pro dítě jeho kvalita, což se řadí mezi předpoklady pro vnímání světa jako bezpečného a neohrožujícího. Nepřítomnost či narušení vazbového pouta v životě dítěte může být v budoucnosti projeveno ve způsobu vnímání světa a vytváření si vztahů založených na pocitech nedůvěry či úzkosti (Bowlby, 2013). Podstatným přínosem pro teorii attachmentu byla psycholožka Ainsworthová, která klasifikovala tři hlavní kategorie citové vazby, a to vazbu jistou, nejistou vyhýbavou a nejistou ambivalentní (cit. dle Mikulincer, Shaver, 2007). K této typologii byl dodatečně přidán čtvrtý typ citové vazby a to nejistý dezorganizovaný (Brisch, 2011). Typy vyhýbavý, ambivalentní a dezorganizovaný jsou nazývány citovou vazbou nejistou, a každý z nich popisuje určité narušení procesu připoutání k vazbové osobě.
Již zde byl zmíněn fakt, že typ citové vazby u dítěte má vliv na vytváření vztahů v jeho pozdějším věku. Pokud se v dětství u dítěte projevila citová vazba nejistá, je velice pravděpodobné, že se v této formě bude projevovat i v dospělosti (Bowlby, 2010). Je zde tedy třeba uvést druhou typologii citových vazeb v dospělosti podle Bartholomewové a Horowitze (cit. dle Mikulincer, Shaver, 2007), s kterou se často pracuje ve studiích zkoumajících vztah citové vazby a užívání návykových látek u dospělých jedinců. Prvním typem je opět citová vazba jistá, kdy se osoba cítí bezpečně ve vztahové blízkosti. Dalším typem je vazba zapletená, u které se osoba necítí hodna lásky, a naopak u druhých vyzdvihuje jejich hodnoty. Osoba s odmítavou reprezentací vztahové vazby naopak má pozitivní postoj k sobě samému, ale zároveň negativně hodnotí ostatní osoby. Čtvrtým prototypem je vazba ustrašená vyznačující se negativním sebehodnocením a zároveň také negativním hodnocením druhých (Mikulincer, Shaver, 2007). V případě tří posledních nejistých vazeb existuje velké riziko vzniku problémů s emoční rovnováhou a osoby s tímto typem budou mít tendence vytvářet si vztahy způsobující úzkostné stavy. Pro vymanění se z takových stavů se pak nabízí užití návykové látky (Borhani, 2013).
Vztah citové vazby a užívání návykových látek Ve výzkumné studii Pečtové (2013) autorka uvádí, že návyková látka jedinci slouží jako prostředek k usměrnění emoční nestability a úzkosti. Ve svém výzkumu navazuje na názory teoretika Khantziana (dle Pečtová, 2013), který užívání návykových látek nazývá způsobem sebemedikace. Zásadními důvodem pro užití látky není, dle jeho názoru, touha po extatických stavech. U dospělého jedince s nejistou citovou vazbou jde spíše o snahu zmírnit pocity úzkosti a deprese. Kvůli povaze vztahů, které si vytváří, má pocity nenaplněnosti, samoty či studu a látka pro něj představuje únik z těchto pocitů. Studie Pečtové (2013), která se uskutečnila na území České republiky, zkoumá souvislosti mezi typem vztahové vazby (podle míry úzkostnosti a vyhýbavosti) a závislostí na návykových látkách u dospělých jedinců. Vzorkem je zde 103 závislých pacientů procházejících léčbou v experimentální skupině a 105 nezávislých respondentů v porovnávací skupině. Typ citové vazby je zkoumán v rozdílech k matce a otci každého z respondentů. Výsledky testů prokázaly, že experimentální skupina s osobami závislými vykazuje výrazně vyšší míru vyhýbavosti a úzkostnosti ve vztahu k matce i otci než skupina porovnávací. Dle teorie vztahové vazby se u tématu vyhýbavosti a úzkostnosti závislí respondenti bojí odmítnutí jejich rodiči, ale zároveň se jim bojí otevřít v momentě emoční blízkosti. Nejpatrnějším rozdílem ve výsledcích obou skupin je jistá reprezentace vztahové vazby k matce, která se u závislých osob objevila ve výrazně nižší míře (49,5%) než u osob neužívajících návykové látky (70,2%). Zajímavé se mi zdají výsledky u citové vazby k otci. Jistou citovou vazbu v experimentální skupině má pouhá pětina závislých respondentů (23,1 %), zbylá část respondentů užívajících návykové látky vykazuje k otci nejistou citovou vazbu. U skupiny porovnávací se jistá reprezentace vztahové vazby prokázala u nadpoloviční většiny (51,1 %) respondentů. Dle mého názoru by se však výsledky výzkumu u těchto skupin respondentů měly ověřit ještě jinou výzkumnou metodou, jelikož autorka sama v závěru své studie přiznává možnost nespolehlivosti určitých odpovědí respondentů (Pečtová, 2013).
Se stejnými myšlenkami, jako jsou ty od teoretika Khantziana, také vstupovali do výzkumu Kassel, Wardle a Roberts (2007), kteří testovali hypotézu, zda je vztah mezi nejistotou citové vazby a užíváním návykových látek zprostředkován uživatelovým nízkým sebehodnocením. Tato studie byla zaměřena na zkoumání návykových látek cigaret, alkoholu a marihuany; byla to vůbec první studie zaměřena na zkoumání vztahu mezi kouřením cigaret a citovou vazbou. Výzkumný soubor obsahoval 212 vysokoškolských studentů, z nichž 62 % byly ženy. Hypotéza byla potvrzena pouze u látky cigaret; výsledky účastníků výzkumu s nejistou citovou vazbou (nejsignifikantněji s vazbou ambivalentní z první typologie citových vazeb) u nich ukázaly nižší sebevědomí a také vyšší pravděpodobnost užití této látky než výsledky účastníků s jistou citovou vazbou. Pravděpodobné odůvodnění pro nenalezení dostatečné souvislosti mezi užíváním alkoholu a nejistotou citové vazby vidím v názoru, že užívání této látky je ve zkoumaném vzorku vysokoškolských studentů společensky i statisticky normativní. Zjištění nedostatečné souvislosti u užívání marihuany pak může být zapříčiněno celkově nízkou hodnotou užívání této látky ve výzkumném vzorku (Kassel, Wardle, Roberts, 2007).
Výsledky předchozích výzkumů nám ukázaly, že existuje vztah mezi nejistou citovou vazbou a užíváním návykových látek v období dospělosti. Nabízí se zde otázka, zda jsou některé typy nejisté citové vazby k užívání návykových látek náchylnější než ostatní. Tuto otázku ve své studii zkoumaly Doumasová, Blaseyová a Mitchellová (2006) podle výše popsané druhé typologie citové vazby. Druhotným cílem tohoto výzkumu bylo prozkoumat vhodné intervenční strategie pro léčbu jedinců závislých na návykových látkách pro rozdílné typy nejisté vazby se záměrem zlepšit výsledky těchto strategií. Této studie se účastnilo 46 respondentů závislých na alkoholu a jiných návykových drogách (typ látky nebyl určující), kteří byli klienty v intenzivním ambulantním programu. Z výsledků výzkumu se dozvíme, že se u klientů se zapleteným a ustrašeným typem nejisté vazby vyskytovaly větší problémy v interpersonálních vztazích, a tito klienti také vykazovali vyšší úroveň úzkosti a deprese než klienti s nejistou citovou vazbou odmítavou. Typy nejisté citové vazby zapletené a ustrašené se vyznačují negativním hodnocením sama sebe, zatímco u typu odmítavého je sebehodnocení kladné. V souvislosti s tímto předpokladem a dříve popsanou teorií jsou jedinci s nejistou vazbou s negativním pohledem na svou osobu (zde tedy typ zapletený a ustrašený) náchylnější k užívání návykových látek (Doumas, Blasey, Mitchell, 2006).
Závěr
V závěru této práce lze tedy konstatovat, že uvedené studie (a řada neuvedených, kterým se v této práci již nedostalo prostoru) naznačují možné souvislosti mezi nejistotou citové vazby a užíváním návykových látek v dospělosti. Ve výsledcích je však znát určitých nesourodostí, které jsou z mého pohledu způsobeny rozdílnými metodami a podmínkami při zkoumání tohoto tématu. Nejednota je, dle mého názoru, způsobena faktem, že studie probíhají na základě rozdílných typologií citových vazeb. Dalším aspektem pro nejednotnost výsledků je rozdílné cílení těchto výzkumů, jejichž respondenty jsou většinou buď vysokoškolští studenti, nebo již závislí lidé účastnící se odvykací kúry. Takový výběr respondentů vnímám jako těžce zobecnitelný na běžnou populaci dospělých lidí. Poslední položkou vhodnou pro diskuzi o výsledcích těchto výzkumů je pro mě skutečnost, že jejich většina je založena na respondentech z intaktních rodin, tedy z rodin neporušených s oběma rodiči. Vzhledem k povaze rodin v dnešní společnosti se mi zdá nezbytné výzkumy rozšířit o vlivy citových vazeb i na jiné typy rodin a to např. na rodiny s adoptovanými dětmi či rodiny s rodiči stejného pohlaví.
Zdroje
* Borhani, Y. (2013). Substance Abuse and Insecure Attachment Styles: A Relational Study. LUX: A Journal of Transdisciplinary Writing and Research from Claremont Graduate University. 2/1. 1-13. * Bowlby, J. (2010). Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál. * Bowlby, J. (2013). Ztráta. Praha: Portál. * Brisch, K. H. (2011). Poruchy vztahové vazby: od teorie k terapii. Praha: Portál. * Doumas, D. M., Blasey, Ch. M., Mitchell, S. (2006). Adult Attachment, Emotional Distress, and Interpersonal Problems in Alcohol and Drug Dependency Treatment. Alcoholism Treatment Quarterly. 24/4. 41-54. * Kassel, J. D., Wardle, M., Roberts, J. E. (2007). Adult attachment security and college student substance use. Addictive Behaviors. 32. 1164-1176. * Kulísek, P. (2000). Problémy teorie raného citového přilnutí (attechment). Československá psychologie, 44, 5, 404-423. * Mikulincer, M., Shaver, P. R. (2007). Attachment in Adulthood: Structure, Dynamics, and Change. New York/London: The Guilford Press. * Pečtová, K. (2013). Reprezentace vztahové vazby u drogově závislých pacientů. Psychiatria - Psychoterapia – Psychosomatika. 20/2. 26-30.
