1 MRAVNÍ CTNOSTI – ETICKÉ
3.1 PŮVOD MRAVNÍCH CTNOSTÍ Mravní i rozumové ctnosti mají svůj původ. Aristoteles uvádí:
„Je-li dvojí ctnost, jedna rozumová a druhá mravní, má ctnost rozumová vznik a růst většinou z učení, proto potřebujeme zkušenosti a času, kdežto ctnost mravní (étniké) vzniká ze zvyku, odkud obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova ‚zvyk‘ (ethos).“
Etická zdatnost tedy vzniká ze zvyku. Nelze získat učením anebo cvičením a není ani vrozená. Mravní ctnosti nám nejsou dány od přirozenosti, což Aristoteles ilustruje na následujícím výroku:
„Žádná mravní ctnost nám není dána přirozeně; neboť nic z toho, co jest přirozeně, nemůže býti zvykem změněno, na příklad kámen, který se přirozeně pohybuje směrem dolů, nemůže býti navyknut, aby se pohyboval směrem nahoru, i kdyby někdo tisíckrát jím házeje jej tomu zvykal, a zrovna tak ani oheň nemůže býti navyknut, aby se pohyboval dolů, aniž vůbec co jiného si navykne na něco, co by bylo proti jeho přirozenosti.“
Tyto ctnosti nejsou ovšem ani proti přirozenosti. Člověk má jen jakousi vlohu pro jejich získávání a zvykem se pak dokonávají. Získáváme je v praktickém životě a ztrácíme ji zanedbáváním. Etická zdatnost si zachovává svůj počátek a učí nás správně smýšlet a konat. Proč by měl ale dobrý člověk jednat ctnostně? Aristoteles by nejspíše odpověděl, že krásné skutky se dělají kvůli „krásnu“. Konečným účelem (cílem) ctnosti není „střed“, ale to, co je šlechetné (krásné). Šlechetné (krásné) chování pak přihlíží na dobro jiných a na tento účel je potřeba myslet pokaždé, pokud se rozhodujeme pro střed. Aristoteles v Etice Nikomachově o mravních ctnostech udává:
„… jsou to střednosti a stavy, a že podle své podstaty, samy pro sebe, činně působí právě v tom, z čeho vznikají, jsou v naší moci, jsou dobrovolné a jsou takové, jak je asi předpisuje správný úsudek.“
3.2 UČENÍ O STŘEDU
Aristotelovo učení o středu (mesotés) umísťuje ctnost do středu mezi dvěma krajnostmi. V Etice Nikomachově je napsáno:
„Ve všem, co jest nepřetržité i dělitelné, můžeme postihnouti část větší, menší a rovnost, a to buď vzhledem k věci samé nebo vzhledem k nám; rovnost jest jakýsi střed mezi nadbytkem a nedostatkem.“ Správné konání se tedy vyhýbá nadměrnosti a nedostatečnosti. Kolektiv autorů uvádí: „V tomto smyslu se správné konání neliší od řemeslné zručnosti (techné), protože také zručný člověk pozná, co je ‚příliš mnoho‘ a co je ‚příliš hodně‘. “ Chování dobrého člověka je tedy přiměřeným, tzn. „s mírou“ člověk mluví, pije, jí, těší se, zlobí se atd. Etika Nikomachova uvádí:
„Střed pak jest mezi dvěma špatnostmi, z nichž jedna záleží v nadbytku, druhá v nedostatku, a to tak, že ctnost střed nalézá a volí, kdežto špatnosti v citech a v jednáních jednak pravé míry nedosahují, anebo ji překročují.“
Nutno podotknout, že ne každé jednání či cit může dosáhnout středu. Aristoteles zmiňuje, že některé city a jednání již podle jména obsahují špatnost a není možno v nich správně konat:
„… některé city totiž, jako škodolibost, nestoudnost, závist, při jednání cizoložství, krádež a vražda již podle jména obsahují špatnost; neboť všechno to a podobné věci bývají kárány proto, že jest to samo špatné, a nikoli pro nadbytek nebo pro nedostatek.“
„… nelze tedy v nich nikdy správně jednati, nýbrž vždy chybovati.“
Aristotelova myšlenka středu nehledá „zlatou střední cestu“ a ani nám neříká, co máme či nemáme dělat. Základem této myšlenky je požadavek přiměřenosti, která je ovšem proměnlivá dle dané situace a možností. Směřování ke středu tedy není žádná „prostřední“ schopnost. Na otázku, jak daný střed mohu najít, Aristoteles odpovídá:
„Jest tudíž ctnost záměrně volícím stavem, který udržuje střed nám přiměřený a vymezený úsudkem, a to tak, jak by jej vymezil člověk rozumný.“
Teorie středu tedy čerpá z tradičního řeckého ideálu umírněné rozumnosti. Nutno ovšem podotknout, že dobré jednání nemá hledat vzor v konání mudrce. Aristotelovou odpovědí na otázku, jak rozhodnout o jednání při jednotlivých příležitostech, odpovídá Urmson následovně: „jeho první odpověď by byla, že člověk tak musí učinit uplatněním rozumové výtečnosti (praktické) moudrosti.“ Na čem je ale tato moudrost založena? Urmson odpovídá: „… jestliže se zeptáme, v čem ta moudrost spočívá, dostáváme dlouhou odpověď o tom, co obsahuje, mezi jiným i schopnost plánovat, zkušenost, schopnost zhodnotit situaci a efektivní výkonnost (deikotés).“ Je tedy patrné, že neexistuje žádný jednoduchý a univerzální postup, který by mohl moudrý člověk použít. Každý člověk je nucen volit si svoji vlastní cestu dobrého konání a zaujmout moudrý postoj k sobě samému.
3.3 CTNOST A JEDNÁNÍ
3.3.1 DOBROVOLNOST A DONUCENÍ
Mravní jednání vymezuje Aristoteles na dobrovolná a nedobrovolná. Dobrovolnému jednání se pronáší chvála a hana, naproti tomu nedobrovolnému zase odpuštění či soustrast.
Aristoteles vyměřuje dobrovolnost takto:
„… dobrovolností bude asi to, čeho počátek jest v jednající osobě, a to tak, že zná také jednotlivé okolnosti jednání.“
Skutky člověka spáchané ze vznětlivosti či ze žádosti by pak měly být považovány za dobrovolné:
„Snad tedy není správné tvrzení, že nedobrovolností je to, co se děje ze vznětlivosti nebo ze žádosti. Neboť potom předně žádná z ostatních živých bytostí nebude jednati dobrovolně, ani děti.“
Nedobrovolnost je pak vymezována následovně:
„Nedobrovolností, jak se zdá, jest to, co se děje násilným donucení nebo z nevědomosti. Donucení jest to, čeho hybná příčina jest vně, a jest taková, že v ní ten, kdo jedná anebo trpí, ničím nepřispívá.“
3.3.2 JEDNÁNÍ Z NEVĚDOMOSTI
Jednání z nevědomosti může být jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Klíčem k rozeznání dobrovolného a nedobrovolného jednání z nevědomosti jsou pocity zármutku a lítosti:
„… neboť kdo něco učinil z nevědomosti, ale při jednání nepocítil žádné nelibosti, nejednal sice dobrovolně v tom, o čem nevěděl, ale také ne nedobrovolně, ježto nad tím necítí žádného zármutku.“
Jednání z nevědomosti tedy nemusí být pouze dobrovolné. Pokud toto jednání působí zármutek a lítost, mluvíme o jednání nedobrovolném:
„… ten, kdo z toho něco neznal, jednal nedobrovolně, a zvláště ve věcech nejpodstatnějších.“
3.3.3 ZÁMĚRNÁ VOLBA
Záměrná volba je rozsahově mnohem širší než dobrovolnost. Jedná se o nejvlastnější charakteristiku ctnosti, která rozhoduje o mravní povaze, dokonce více než samy skutky. Nevztahuje se k příjemnosti, ani k nepříjemnosti, není spojena s vůlí či míněním. Jedná se o výsledek předchozí rozvahy:
„Záměrná volba se skutečně děje s pomocí rozumného úmyslu.“
3.4 JEDNOTLIVÉ CTNOSTI A ŠPATNOSTI
Aristoteles rozebírá velké množství etických ctností, čímž demonstruje možnosti praktického využití teorie středu a její uplatnění na všechny případy jednání.
3.4.1 STATEČNOST
Statečnost je pro Aristotela ctností, která je středem mezi bázní a smělostí. Lidé se bojí toho, co je strašné a také se obávají zla:
„Bojíme se tedy všeho zlého, na příklad hanby, chudoby, nemoci, opuštěnosti, smrti.“ Ne vždy je ale dobré být vůči těmto věcem statečný. Existují situace, kdy je například báti se něčeho slušné a krásné. Aristoteles to uvádí na příkladu hanby: „… kdo se té bojí, jest dobrý a má stud, kdo se jí nebojí, ještě beze studu.“
V souvislosti s povahou obav, nebojácnosti a strachu je v Etice Nikomachově uvedeno následující:
„Netřeba se pak báti chudoby ani nemoci ani vůbec něčeho, co není ze špatnosti nebo vlastní vinou; ale není statečný ani ten, kdo vzhledem k tomuto jest nebojácný.“
Jak se tedy projevuje statečnost ve spojitosti se strašnými věcmi? Nutno podotknout, že strašné věci nejsou pro všechny lidi totožné. Důležitá je neohroženost člověka v kombinaci s bázlivostí z věcí nadlidských. Cílem statečnosti je pak krásno:
„Statečný člověk ještě neohrožený, jak se na člověka sluší. Bude se tedy sice báti i takových věcí nadlidských, jak má a jak jest rozumno, ale podstoupí je pro krásno, neboť toto jest účelem ctností.“
Statečnost je tedy krásná a statečný člověk podstupuje pro krásno věci tomu přiměřené, přičemž se nebojí bolesti:
„… statečnými se nazývají ti, kdo podstupují věci bolestné.“
Určující úloha je pak přikládána rozumnosti:
„… neboť statečný člověk trpí a jedná, jak náleží a jak ještě rozumno.“
Aristoteles označuje lidi překračující míru nebojácnosti za šílené a tupé skety, které se pouze vychloubají a hrají si na zmužilost:
„… neboť jsou v tom smělí, ale skutečně strašných věcí nesnesou.“
Naproti tomu lidé, kteří překračují míru v bázni, jsou podle Aristotela zbabělí a beznadějní:
„… ale tím, že v strachu před bolestí míru překročuje, více se prozrazuje. Zbabělý jest tedy tedy jaksi beznadějný; bojí se totiž všeho.“
Zbabělí ani smělí nezachovávají střed a tíhnout k nedostatku či nadbytku. V souvislosti s chováním před a během nebezpečí lze pozorovat mezi lidmi smělými a statečnými rozdílné povahové rysy. Zatímco smělci jsou před nebezpečím silně odhodláni a během akce polevují, u lidí statečných je tomu právě naopak:
„Smělci jsou náhlí a odhodlaní před nebezpečími, v nebezpečí samém však povolují, kdežto muži stateční jsou v činech statní, před nimi však klidní.“
V Etice Nikomachově je dále rozlišováno podstupování věcí bolestných od zdržování se věcí příjemných. Aristoteles vidí větší statečnost v podstupování bolestných věcí, protože se jedná o nesnadnější cestu:
„… neboť ten, kdo jest v tom neohrožený a při tom se chová, jak nálež, jest více statečný než ten, kdo se tak chová při věcech bezpečných. Proto se, jak řečeno, statečnými nazývají ti, kdo podstupují bolestné. Z tohoto důvodu také statečnost jest bolestná a právem bývá chválena.“
3.4.1.1 SMRT A SEBEVRAŽDA
Jak již bylo řečeno, statečnost člověka se projevuje ve strašných věcech. Aristoteles považuje za jednu z nejstrašlivější z věcí smrt:
„… neboť jest koncem a zdá se, že pro zemřelého není již žádného dobra ani zla.“
V Etice Nikomachově udává výčet typů smrtí, jako např. smrt na moři či v nemoci. Smrt, která se nejvíce vztahuje ke statečnosti, je podle něj smrt ve válce. Ta je podle Aristotela v největším a nejkrásnějším nebezpečí:
„Podle toho statečným ve vlastním smyslu bude asi nazýván ten, kdo nemá strachu před krásnou smrtí a před tím, co smrtí bezprostředně hrozí; a to ještě nejspíše ve válce.“
V otázce sebevraždy je Aristoteles zastáncem života a samotnou sebevraždu pak považuje za zbabělost:
„Přivoditi si však smrt, abychom se vyhnuli chudobě nebo hoři lásky anebo vůbec nějakému zármutku, nenáleží člověku statečnému, nýbrž spíše zbabělci.“
Chápe ji jako vyhýbání se zármutku a změkčilost:
„… jest totiž změkčilostí vyhýbati se protivenstvím, i nepodstupuje sebevrah smrt proto, že jest to krásné, nýbrž proto, že se vyhýbá zlu.“
3.4.2 UMĚŘENOST
Aristoteles považuje uměřenost za ctnost, která je součástí nerozumné složky duše.
Tato ctnost se pak může vztahovat k bolestným pocitům a také k nevázanosti. Jedná se o střed, který je charakterizován takto:
„… uměřenost jest středem co do rozkoší“
Uměřenost je chápána spíše jako rozkoš tělesná, i když ani to nemusí být pravidlem. Aristoteles pro vysvětlení uvádí příklad s viděním:
„Neboť ti, kteří se těší z toho, co jest libé zraku, na příklad barvy, podoby a kresby, nejsou nazývání ani uměřenými ani nezávaznými; a přece se asi bude zdáti, že jest také způsob, jakým i z toho se třeba těšiti, a že jest tu také nadbytek a nedostatek.“
Nejlépe lze uměřenost a nevázanost vztahovat k hmatovým a chuťovým pocitům. Aristoteles je totiž považuje za otrocké a zvířecí:
„Uměřenost a nevázanost se vztahují k takovým rozkoším, jichž jsou účastni i ostatní živočichové, pročež takové rozkoše se jeví otrockými a zvířecími; těmi pak jsou pocity hmatové a chuťové.“
Hmatový pocit pak Aristoteles považuje za nejvíce společný smysl, ke kterému se vztahuje nevázanost. Tento pocit označuje za zahanbující a těšit se z takovýchto prožitků je považováno za něco zvířecího:
„… a právem se asi bude zdáli, že jest zahanbující, protože se nám ho dostává nikoli jako lidem, nýbrž jako živočichům.“
Žádosti jsou děleny na přirozené a společné a dále pak na zvláštní a získané. Mezi přirozené žádosti Aristoteles řadí například žádost po potravě, protože té si žádá každý člověk. Existují rozdíly v podobě této stravy u každého jednotlivce, každému chutná a je příjemné něco jiného. Nicméně určitý základ přirozenosti je patrný. Chybování v přirozených žádostech označuje Aristoteles za méně časté:
„… a tak v přirozených žádostech jen málokteří lidé chybují, a to pouze v jednom směru, totiž vzhledem k tomu ‚příliš mnoho.‘ “
Přirozenou žádostí je uspokojit potřebu, přičemž je důležité nepřekročit přirozenou míru. Jako příklad je v Etice Nikomachově uvedeno toto:
„… proto se takoví lidé nazývají jedlíky, poněvadž nad potřebu naplňují žaludek. Takovými pak se stávají ti, kteří jsou příliš otrocké povahy.“
Naproti tomu ve zvláštních a získaných žádostech chybují lidé různými způsoby:
„… neboť lidé, o nichž říkáme, že si libují v takových rozkoších, těší se buď z těch věcí, z kterých nemají, nebo více než většina lidí, anebo, jak nemají. Nevázaní lidé překročují míru ve všem.“
Uměřený člověk zachovává míru a střed a neraduje se z toho, z čeho nemá. Touží mírně po veškerých příjemnostech a chová se tak, aby si liboval všeho ve slušné míře. Důležitost správného úsudku je přitom nepostradatelná, což je patrné z Aristotelova výroku:
„… uměřený člověk však není takový, nýbrž jak káže správný úsudek.“
3.4.3 ŠTĚDROST
Aristotelovo chápání štědrosti lze charakterizovat jako střed v oblasti statků. Ty považuje za klíčové, což je patrno z tohoto:
„… neboť štědrý člověk bývá chválen nikoli pro válečnou zdatnost, ani pro přednosti, pro které bývá chválen člověk uměřený, ani pro rozsudky, nýbrž pro dávání a braní statků, více však pro dávání.“
Za krajnosti je pak považováno v rámci nedostatku lakomství a v souvislosti s nadbytkem zase marnotratnost. Lakomství charakterizuje Aristoteles následovně:
„… i připočítáváme lakomství vždy těm, kteří usilují o statky více než slušno.“
Marnotratnost Aristoteles nesměřuje pouze k majetku, ale také k ostatním věcem. Za marnotratníky označuje nezdrženlivé a nevázané lidi, které uvádí ve spojitosti se zlem a špatností:
„…marnotratníkem však vůbec jest ten, kdo sám sebe ničí, neboť se zdá, že maření majetku jest také ničení sebe sama, ježto život jest oním podmíněn.“
Povaha štědrého člověka je ctnostná a vede ke krásnému jednání. Štědrý člověk bude rád dávat pro krásno samé bez jakékoliv nelibosti. Nezáleží přitom na množství darů, ale na smýšlení dárce a jeho příslušném jmění:
„Nic tedy nevadí, aby byl více štědrý ten, kdo dává méně, dává-li z mála.“
„… štědrý jest ten, kdo vydává podle míry jmění, a to, na co má…“
K povaze marnotratného člověka je třeba zmínit, že je možná jeho náprava a tento typ člověka se zdá být lepším než člověk lakomý:
„Může totiž býti snadno vyléčen věkem nebo nedostatkem a přijíti ke středu.“
Podle Aristotela tedy není povahou marnotratný člověk špatný, protože:
„… v dávání a nebrání nepřekročuje míry ani člověk nešlechetný, ani podlý, nýbrž pošetilý.“
Člověk, který je tímto způsobem marnotratný, je podle Aristotela lepším, než člověk lakomý, což dokládá tento výrok:
„… a tak se právem lakomství jmenuje opakem štědrosti; jest totiž větším zlem než marnotratnost a chybuje se v něm více než v marnotratnosti…“
Lakomství je nevyléčitelným a přirozenějším, než marnotratnost a jeho rozsah je mnohotvárný, neboť:
„… jedni překročují míru v braní, druzí zas jí nedosahují v dávání…“
„… nazýváme je spíše špatnými, bezbožnými a nespravedlivými.“
3.4.4 VELKORYSOST
Velkorysost považuje Aristoteles stejně jako štědrost za ctnost spojenou s majetkem a penězi. Zatímco se štědrost vztahuje ke skutkům v oblasti peněžních záležitostí, velkorysost se vztahuje pouze ke skutkům nákladným. Tím tedy převyšuje štědrost svoji velikostí:
„Neboť, jak již jméno (megaloprepeia) naznačuje, jest to slušný náklad (prepúsa dapané) ve velkém měřítku (en megethei).“
Vynakládání ve věcech malých či mírných tedy nedělá člověka velkorysým. Velkorysý člověk je přitom štědrý, naproti tomu štědrý člověk ještě nemusí být velkorysý. Dále Aristoteles připodobňuje člověka velkorysého k člověku rozumnému:
„Dovede totiž uvážiti to, co se sluší, a obětovati přiměřeně velký náklad.“
Velkorysost v sobě obsahuje velikost a hodnost, přičemž člověk nemajetný nemůže být velkorysý. Člověk bez majetku totiž nemá z čeho přinést přiměřenou oběť v podobě velkého nákladu a pokud se o takovouto oběť pokusí, je označován za pošetilého:
„… nemajetný člověk nemůže býti velkorysý, ježto nemá majetku, z něhož by mohl v oběť přinést přiměřeně velký náklad; a pokouší-li se o to, jest pošetilý; jest to totiž proti slušnosti a povinnosti, kdežto správné jednání závisí na zdatnosti.“
Za krajnost velkorysosti je pak označována ve spojitosti s nedostatkem malichernost a s nadbytkem nevkus či okázalost. Tyto stavy označuje Aristoteles za špatné, přesto nejsou škodlivé bližnímu a nejsou ani ošklivé. Okázalostí je míněno nepřiměřené vynakládání:
„Vydává totiž mnoho tam, kde by byl přiměřen náklad malý…“ „A to všechno učiní nikoli pro krásno, nýbrž proto, aby ukázal své bohatství, domnívaje se, že pro to jest předmětem obdivu, a tam, kde jest potřebí vynaložiti mnoho, vynakládá málo, kde málo, mnoho.“
Malicherný člověk naproti tomu nedosáhne míry a poruší krásno tím, že:
„… kde velmi mnoho vynaložil, v maličkostech skrblí a ve všem cokoli činí, váhá a ohlíží se, jak by náklad byl nejmenší, ha i toho lituje, ježto se domnívá, že ve všem činí více než má.“
--------------------------------------------
[ 1 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 26, (II, 1, 1103).
[ 2 ]. Zvyk=jako tradiční součást společenské praxe je zvyk fenomén kolektivní a donucující. Více viz DURUZOI, G., ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Praha: EWA 1994, str. 334.
[ 3 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 26, (II, 1, 1103).
[ 4 ]. Více viz kapitola 3.2 Učení o středu.
[ 5 ]. KOLEKTIV AUTORŮ. Dejiny etického myslenia v Európe a USA. Editorka Anna Remišová. Bratislava: Kalligram 2008, str. 74.
[ 6 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 59, (III, 8, 1115).
[ 7 ]. Tamtéž str. 34, (II, 5, 1106a)
[ 8 ]. KOLEKTIV AUTORŮ. Dejiny etického myslenia v Európe a USA. Editorka Anna Remišová. Bratislava: Kalligram 2008, str. 74.
[ 9 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 34, (II, 6, 1107a).
[ 10 ]. Tamtéž, str. 56, (II, 6, 1107a12-17).
[ 11 ]. Tamtéž, str. 56, (II, 6, 1107a18).
[ 12 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 34, (II, 6, 1107a).
[ 13 ]. Srv. s pojetím „mravnosti a rozumu“ v GRAESER, A. Řecká filosofie klasického období; Sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Praha: OIKOYMENTH 2000, str. 332.
[ 14 ]. Více viz KOLEKTIV AUTORŮ. Dejiny etického myslenia v Európe a USA. Editorka Anna Remišová. Bratislava: Kalligram 2008, str. 75.
[ 15 ]. Více o pojmu „výtečnosti“ viz URMSON, J. O. Aristotelova nauka o středu, v REZEK, P. Spravedlnost jako zdatnost. Praha: OIKOYMENTH 1996, str. 9.
[ 16 ]. URMSON, J. O. Aristotelova nauka o středu, v REZEK, P. Spravedlnost jako zdatnost. Praha: OIKOYMENTH 1996, str. 15.
[ 17 ]. Tamtéž, str. 15.
[ 18 ]. Srv. McGREAL, P. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor 1997, str. 51.
[ 19 ]. Tamtéž, str. 48, (III, 3, 1111a29-32).
[ 20 ]. Tamtéž, str. 48, (III, 1, 1111a32-36).
[ 21 ]. Tamtéž, str. 44, (III, 1, 1110a1-6).
[ 22 ]. Tamtéž, str. 46, (III, 2, 1110b28-30).
[ 23 ]. Tamtéž, str. 48, (III, 2, 1111a22-24).
[ 24 ]. Tamtéž, str. 51, (III, 4, 1112b24-25).
[ 25 ]. Srv. s definicí statečnosti v GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha: KRYSTAL 2009, str. 546.
[ 26 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 59, (III, 9, 1115a21-22).
[ 27 ]. Tamtéž, str. 59, (III, 9, 1115a23).
[ 28 ]. Tamtéž, str. 59, (III, 9, 1115a29-30).
[ 29 ]. Tamtéž, str. 61, (III, 10, 1115b12-16).
[ 30 ]. Tamtéž, str. 66, (III, 12, 1117a44).
[ 31 ]. Tamtéž, str. 61, (III, 9, 1115b24-25).
[ 32 ]. Tamtéž, str. 61, (III, 9, 1115b42-43).
[ 33 ]. Tamtéž, str. 62, (III, 9, 1116a2-4).
[ 34 ]. Tamtéž, str. 62, (III, 9, 1116a12-13).
[ 35 ]. Tamtéž, str. 66, (III, 11, 1117a40-46).
[ 36 ]. Tamtéž, str. 60, (III, 9, 1115a41-42).
[ 37 ]. Tamtéž, str. 60, (III, 9, 1115a50-53).
[ 38 ]. Tamtéž, str. 62, (III, 11, 1116a18-21).
[ 39 ]. Tamtéž, str. 62, (III, 11, 1116a21-24).
[ 40 ]. Více viz ARISTOTELES. O duši. Z řečtiny přeložil a vysvětlivky napsal Antonín Kříž. Praha: Rezek 2000, str.??!!
[ 41 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 67, (III, 13, 1117b28-29).
[ 42 ]. Mezi duševní rozkoše patří například ctižádost či vědychtivost. Více viz ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 67.
[ 43 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 68, (III, 13, 1118a4-9).
[ 44 ]. Tamtéž, str. 68, (III, 13, 1118a31-35).
[ 45 ]. Tamtéž, str. 68, (III, 13, 1118b2-4).
[ 46 ]. Tamtéž, str. 68, (III, 13, 1118b21-23).
[ 47 ]. Tamtéž, str. 70, (III, 13, 1118b26-27).
[ 48 ]. Tamtéž, str. 70, (III, 13, 1118b29-32).
[ 49 ]. Tamtéž, str. 71, (III, 14, 1119a29-30).
[ 50 ]. Aristoteles považuje „statek“ za všechno, co lze měřit penězi, více viz ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 73.
[ 51 ]. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 73, (IV, 1, 1119b23-26).
[ 52 ]. Tamtéž, str. 73, (IV, 1, 1119b29-31).
[ 53 ]. Tamtéž, str. 73, (IV, 1, 1120a1-4).
[ 54 ]. Tamtéž, str. 75, (IV, 2, 1120b13-15).
[ 55 ]. Tamtéž, str. 76, (IV, 2, 1120b31-32).
[ 56 ]. Tamtéž, str. 77, (IV, 3, 1121a26-27).
[ 57 ]. Tamtéž, str. 77, (IV, 3, 1121a33-35).
[ 58 ]. T amtéž, str. 79, (IV, 3, 1122a33-35).
[ 59 ]. Přirozenějším je z toho důvodu, že většina lidí je podle Aristotela hrabivá, než rozdavačná. Více viz ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda 1979, str. 78.
[ 60 ]. Tamtéž, str. 78, (IV, 3, 1121b24-26).
[ 61 ]. Tamtéž, str. 79, (IV, 3, 1122a8-9).
[ 62 ]. Tamtéž, str. 79 (IV, 4, 1122a27-29).
[ 63 ]. Tamtéž, str. 80 (IV, 4, 1122a47-48).
[ 64 ]. Tamtéž, str. 81 (IV, 5, 1122a81-86).
[ 65 ]. Tamtéž, str. 82 (IV, 6, 1123a27-28).
[ 66 ]. Tamtéž, str. 82 (IV, 6, 1123a32-36).
[ 67 ]. Tamtéž, str. 83 (IV, 6, 1123a38-42). 